Zvýšená citlivost- hra na ostří nože     

Vyžadují speciální zacházení.

Člověk nikdy neví, jak se k nim chovat.

Co řekneme v dobré víře, je může rozhodit, rozplakat.

Co řekneme, může způsobit, že se uzavřou, stáhnou do sebe (po kolikáté už?) a propuknou v pláč nebo přestanou komunikovat.

Malé, příliš citlivé děti. Vyhledávají společnost zvířat a hraček.

Mají svůj svět a my nevíme, kdy přesně se nám v něm ztratily. Co jejich ztracení způsobilo.

Anebo také dospělí, většinou ženy. Přecitlivělé osoby, které jsou tak nějak víc zranitelné. Přecitlivělé. Hysterické. Malé děti v masce dospělé osoby, které uvnitř nedorostly do svého dospělého těla a staly se oběťmi.

Nedejme se mýlit, oběťmi jsme občas všichni.

Ale Enneagramové Čtyřky jsou oběti takříkajíc profesionální. Svou roli slabého trpitele hrají naplno.

Dramatické výstupy, emocionální nestálost, kdy po krátké pohodové chvíli neví, zda vztah, ve kterém žijí, je ten správný- dost hluboký, opravdový, milující a tak zkouší jeho opravdovost tím, že hrají hru na útěk a čekání, zda je partner ( přátelé, rodina) budou postrádat. A když druzí přijdou, následuje další útěk. Smutný obličej, lítost, uzavření, odchod ze scény. A znovu čekání na toho pravého, který mi bude rozumět.

Odkud tuto hru tak dobře znám? Hrála jsem ji dlouhá léta také. Netušila jsem, že jsem oběť svých emocí. Své hře na chudáka jsem totálně věřila a drama svého života jsem prožívala ve smyčce, která se s pravidelnou přesností vracela- a občas i cyklila do neskutečných, život ohrožujích epizod.

Citlivost je dar, ale přecitlivělost, ve které jsou majitelé těchto emocí na ostří nože opravdovými profíky, není o lásce. V přecitlivělosti máme uzavřené své srdce a pouze žijeme hru na oběť a pachatele.

Tato hra začíná už v dětství.

Dítě má pocit, že mu nikdo nerozumí, že nikdo nechápe jak se cítí. Nechci zde rozebírat, zda je vina na straně rodičů nebo na straně dítěte. Takové otázky řešíme v individuálním sezení.

Rodiče si uzavírání dítěte nemusí všimnout, anebo neví, jak se k příliš citlivému dítěti chovat, i s takovým případem jsem se už setkala.

Není se co divit, tyto přecitlivělé osoby mnohdy celý život neví, jak se mají chovat správně ani ony samy k sobě.

Uzavírání, které k citlivosti patří a často i maska tvrdosti, kterou si nasazujeme, abychom okolní svět zvládli, nám v odhalení našich her a strategií nepomáhá.

Hledání toho skutečného, jediného, co v sobě cítíme, bohužel směřujeme jen dolů. Do hloubky, která nemá konce. Souvisí s tím útěky do jiných realit. Domovem těchto lidí je říše fantazie. Poskytuje jim útěchu, ale bohužel, není to realita. Ta většinou citlivé osoby bolí a odpuzuje.

Vysvětlují, že realita není v pořádku, místo aby se zaměřily na skutečné pocity, které za jejich nechutí stojí.

Dospívání je často poznamenáno ztrátou smyslu života. Není se proč snažit, není proč něco dál zkoušet a dělat. Sebehodnota, která ve fantazii nemá smysl, začíná v reálném světě citelně chybět a z Nikdo mi nerozumí se stává Nic nemá smysl.

Čekáme marně na potvrzení hodnoty zvenku. Pokud toto potvrzení přijde, utíkáme, stejně jako ve vztazích.

Hrajeme hru na to, zda nám budou druzí opravdu dostatečně hluboko dokazovat, že pro ně máme skutečně cenu. Ale jak to může být skutečné, když my sami tady skutečně nejsme?

Rozhodné povahy, enneagramové typy těla, takové strategii vůbec nerozumí. Stejně tak citlivé osůbky nechápou, na co je tělo.

Typy mysli jsou emocím blíž, ale stejně to není ono. Mysl nejde do hloubky, a analýza není silná stránka emočních typů. A tak se ani zde nedočkají pochopení.

Ostatně je otázkou, zda přecitlivělé čtyřky vůbec o pochopení stojí. Tak dlouho si budují masku oběti a své emoce prohlubují a hledají tu pravou hloubku, až se nakonec ve svém prožívání mohou naprosto ztrácet. Uniká jim rozlišení mezi realitou, do níž patří i skutečné emoce a mezi emocemi, které si vytvářejí a živí jen ve své fantazii.

Představivost není špatná, je u zrodu mnoha nápadů. Je zdrojem kreativity, ale proto ještě nemusí být destruktivní.

Přecitlivělí lidé svůj talent, dar, využívají velmi často jen k emočním propadům směrem dolů. Střední rovina je pro ně nezajímavá. Nahoru, do radosti, do pocitu, že život má smysl takový jaký je, se nedokážou vznést. Musely by se vzdát bolesti. A to přece není pravda.

Z mého dnešního pohledu platíme příliš velkou cenu za pár drobků.

Lítost v nich vyvolává i úspěch druhých. Hezké vztahy přátel.

Spokojené životy kolem, které jim ale vzápětí připadají šedé, nudné a příliš obyčejné. Všímají si velmi pečlivě. Přejí druhým jejich úspěch, ale cítí i něco jiného. Smutek, lítost.

Tak to alespoň definují ony. Nenechte se mýlit. Nemusí to být čistá lítost. Je to lítost okořeněná porcí jedu. Mění se velmi často v závist. Ale to citliví lidé nepřiznají ani sobě.

Jsou přece obětí. Tolik by chtěly. Tolik si to přejí. Jen...jak přestat hrát hru na oběť, jak se vzdát role, která je tak dramatická, jak se smířit s tím, že budu obyčejná, pro své drama nezajímavá?

Drama pocitů nedovoluje řešit. Místo řešení, často i banální věci, nastupuje automatická reakce propadu, beznaděje, hry na oběť a vydírání svého okolí, které je nedobrovolně nuceno konat za tyto éterické bytosti.

Platíme za svou hru příliš vysokou cenu. Nejde jen o emoční propady, kdy znovu a znovu přicházíme o svou životní energii v dramatu, které jsme zbytečně vyživili svou energií. Což nám dává zpětně dobrou výmluvu pro naše nekonání.

Jde o to, že nežijeme. Stále čekáme a vyhlížíme prince, který ale nemá šanci nás vysvobodit. Spíme příliš tvrdě a kolem sebe máme tolik trnů, že není možné k nám cestu prosekat. A pokud se do toho nějaký hrdina zvenčí pustí, jsme schopni ho v trnech udusit.

Naše hra jsou ty bodavé trny, protože se bojíme, že svět kolem zjistí, že jsme příliš obyčejné, nezajímavé, ne dost dobré, že nejsme tou Šípkovou princeznou, kterou jedinou je možné milovat.

Tuto hru hrajeme jednou za čas téměř všichni. Ale někteří z nás ji ke své škodě využívají jako převažující strategii.

Nejde o odsouzení a posuzovaní našeho chování. Jde o svobodu, kterou je možné prožívat a přitom začít citlivost konečně využívat jako svůj dar a talent.

Nejen pro svůj prospěch, ale i pro své okolí.

Teprve tehdy můžeme zažít skutečné spojení, po kterém tolik toužíme. Cesta spočívá ve všímavosti ke svým pocitům, rozpoznání toho, co je v dané chvíli skutečné.

Jestliže jednou zjistíte, kým skutečně jste, věřte, že o drama přestanete mít zájem a začnete milovat realitu se vším, co k ní patří. Je to skutečně možné.

Vše, co nám bylo dáno do vínku, se může znásobit. Citlvost může přerůst v dokonalou intuici, drama se může změnit v úžasnou kreativitu. Propady dolů mohou vyrůst do humoru. A mnohem víc.

Mně osobně velmi pomohla metoda Cesta, se kterou pracuji již 7 let jako certifikovaná terapeutka a práce s Enneagramem v sezeních Cesty, kdy jsem měla možnost konečně rozpoznat své hry a strategie, které mě svazovaly dlouhé roky. A nejen to, moje drama mi skutečně ubližovalo.

Prvním krokem nemusí být ukončení her. To si přejí mnozí z těchto dramatických individualistů.

Zpočátku stačí uvědomění, že vám hra ubližuje.

Že víc platíte, než dostáváte.

O dalších krocích ráda napíšu příště.